„Hleďme my sobě své mateřštiny!
V ní je vzdělanost naše. Ne podle množství různých vědomostí, nýbrž podle toho, jak umíme mysliti a myšlénky sdělovati,měří se naše vzdělanost.
Tu pak ovšem nestačí snad ona znalost mateřštiny, které jsme nabyli v rodině nebo ve škole, mateřštině třeba se doučovati po život celý.
Čtením, posloucháním, jakkoli. Živoucí jazyk je živoucí les, má dle kraje, podnebí sice svůj určitý ráz, ale změna je v něm taktéž věčna. Člověk se nikdy mateřštině zcela nedoučí.
Je to jako s každou lidskou
dokonalostí, a úkolem člověka jest, aby se dokonalosti alespoň co možná
přibližoval.
…Národ, který svůj jazyk ztrácí, ztrácí svůj hlas v lidstvě a je odsouzen,
aby hrál na jevišti světovém jen úlohy němé – lokajské!“
(Jan Neruda)
„Čeština je krásná řeč. Ona má obrovskou plejádu slov pro obyčejný věci.
Třeba kulaťoučké jablíčko … To neřeknete jinou řečí. Angličan musí říct a little round apple, malé kulaté jablko … Tomu přece chybí barva i vůně…
To je váš rodný jazyk, a proto ho neslyšíte jen ušima jako jiné řeči, které jste se naučili.
Slyšíte ho taky žaludkem, který se vám sevře, taky srdcem, které se rozbuší, nebo zádama, kde vám přejde mráz.“
(Jan Werich)